Dala nad místem vystavět začátkem 4. století chrám, který jsem před sedmi lety navštívila.Vlasy jsem si zahalila do černé krajky a s úctou jsem vstoupila na posvátné místo všech křesťanů. Zakoupila jsem si svazek štíhlých svíček. Zapálení každé z nich provázelo přání, než jsem ji zapíchla do písku před vchodem do hrobu. Musím se přiznat, že všechna vroucí přání jsem vyčerpala a svíčky ještě zbývaly. Zahrnula jsem proto do svých rodinných přání i světový mír a blahobyt lidstva. Jaké bylo moje překvapení, když arménský mnich, který předtím předčítal přání věřících, jimiž byl pověřen, šmahem ruky sebral a zhasil moje pracně zapálené svíce, aby tak uvolnil místo pro další. Moje úcta byla pryč. V zákristii, kam jsem se za ním rozeběhla, jsem mu je vytrhla z ruky.
Opravdu silný zážitek pro mě představovala návštěva kopce Golgoty nad Jeruzalémem. Popraviště nikdy nebyla uprostřed města, ale za jeho branami. Bylo tomu tak i v Jeruzalémě. Viděla jsem Josefův hrob, do kterého byl položen Ježíš a jeho vchod zavalen kulatým kamenem. (Josef Arimatejský vlastnil zahradu a ve skále vytesaný hrob,z něhož pohřbený Ježíš zmizel).
Nejsilnějším zážitkem byla ale úzká sníženina pod vrcholem kopce, v níž byli odsouzení k smrti ukamenováni. Naskočila mi při této představě husí kůže a vzpomněla jsem si na slova:
„Hoď kamenem, kdo jsi bez viny.“
Kopii kaple Božího hrobu máme od roku 1665 i u nás - ve Slaném.
Když jsem v církevní tematice,nemohu nevzpomenout na „poslední soud“, který je ve zlatě vyobrazen na katedrále sv. Víta v Praze. Byla jsem na místě ,kde k němu má dojít: Za hradbami Jeruzaléma je dlouhé údolí lemované z obou stran hroby. Pod hradbami palestinskými, na protilehlé straně židovskými. Mnohé z nich jsou ještě prázdné, ale zajišťují svému budoucímu mrtvému, že při „z mrtvých vstání“ bude při tom, neboť v tom dlouhém údolí se prý tak stane.